Mapa - Lehnice (Legnica)

Lehnice (, do roku 1946 Lignica, ) je město v jihozapádním Polsku v Dolnoslezském vojvodství, má postavení samostatného městského okresu a zároveň je sídlem okresu Lehnice. Leží na historickém území Dolního Slezska na řece Kačavě, levém přítoku Odry. V roce 2020 zde žilo 99 072 obyvatel, jedná se o třetí největší město ve vojvodství.

První zmínka o lehnickém hradišti pochází z roku 1149. V polovině 13. století proběhla lokace města podle magdeburského práva. Lehnické knížectví bylo od roku 1329 součástí českých zemí. Po první slezské válce připadlo Prusku a Lehnice se stala sídlem jednoho ze tří vládních obvodů provincie Slezsko. Po druhé světové válce byla přičleněna k Polsku a odsunuté německé obyvatelstvo nahradili polští přesídlenci z tzv. Kresů nebo osadníci z centrálního Polska. Město bylo obsazeno bez boje, ale velká část historického jádra se přesto nezachovala v důsledku vypálení Rudou armádou v květnu 1945 a rozsáhlých demolic v 60. letech 20. století. V poválečné době si Lehnice vysloužila přezdívku Malá Moskva, protože byla sídlem velitelství Severní skupiny sovětských vojsk a některé čtvrti byly vyhrazeny pro rodiny sovětských vojáků a důstojníků.

V jihozápadní části města se rozkládá velký průmyslový areál měďařské společnosti KGHM. Lehnice je spolu s nedalekým Lubinem a Hlohovem centrem Dolnoslezské měďařské pánve (Dolnośląskie Zagłębie Miedziowe).

Lehnice v roce 1650 V roce 1248 bylo z Vratislavska vyděleno Lehnické knížectví, které se roku 1329 stalo se lénem českých králů a následně součástí zemí Koruny české. V roce 1419 bylo sloučeno s Břežskem a v roce 1523 s Volovskem. Lehnicko-brežsko-volovské knížectví vyniklo tím, že po třicetileté válce bylo kromě Olešnicka a města Vratislavi jediným územím ve Slezsku, kde byla podle principu cuius regio, eius religio ponechána náboženská svoboda protestantů, a také, že se jednalo o území, jež nejdéle zůstalo v rukou piastovské dynastie. Jejím posledním představitelem byl Jiří Vilém Lehnický. Po jeho smrti v roce 1675 připadlo jako odúmrť pod přímou správu českých králů.

V roce 1708 byla zřízena Rytířská akademie v Lehnici – elitní škola pro šlechtickou mládež jak protestantského, tak katolického vyznání. V původní formě existovala do roku 1811. Poté bylo na ní umožněno studovat i mladíkům nešlechtického původů a vzápětí se stala státním gymnáziem, jež pokračovalo v jejích tradicích až do roku 1945.

Hlavní náměstí (Rynek) po přestavbě v 60. letech Leteckým útokům a ničivým bojům na sklonku druhé světové války se Lehnice vyhnula. Stala se však obětí plundrování a záměrně devastace po obsazení Rudou armádou 11. února 1945, zejména pak na začátku května, kdy sovětští vojáci oslavující kapitulaci nacistického Německa založili v historickém centru celou sérii požárů označovaných jako „ohně vítězství“. Magistrátní komise v roce 1947 vyhodnotila 2,8 % budov jako úplně zničené a 20,2 % jako vážně poškozené. Nicméně stěžejní vliv na současnou podobu Starého Města s převahou panelákové zástavby měla ani ne tak devastace v prvních poválečných měsících, jako velká „modernizace” zahájená v roce 1962. Během 60. a 70. let 20. století bylo zbouráno několik set historických budov v centru nehledě na jejich technický stav.

Bývalé sídlo velitelství Severní skupiny vojsk Sovětské armády V červenci 1945 bylo rozhodnuto o umístění do Lehnice velitelství Severní skupiny vojsk, tj. uskupení Sovětské armády udržujícího kontrolu nad Polskem. Polští osídlenci, stejně jako všechny úřady, byli náhle vykázáni do pravobřežní části města, neboť centrum na levém břehu Kačavy mělo sloužit výhradně sovětské vojenské správě. Sice po několika týdnech došlo k podstatnému zmírnění těchto opatření, ale i tak po celou dobu přítomnosti armády v Lehnici, tedy až do roku 1993, existovaly oblasti vyhrazené pro sovětské vojáky i důstojníky a jejich rodiny, zcela nedostupné pro běžné obyvatelstvo. Nejznámější z nich byl Kwadrat (Čtverec) – zdí oddělená vilová čtvrť o rozloze 39 ha na jihu města. Poválečná Lehnice, poznamenaná svérázným soužitím polských a sovětských občanů, si vysloužila přezdívku Malá Moskva.

V letech 1950–1952 byla na jihozápadním okraji města vybudována a uvedená do provozu slévárna mědi Huta Miedzi Legnica (původně Metalurgické závody V. I. Lenina), nyní provozovaná společností KGHM. Lehnice se stala vedle Hlohova a Lubinu jedním z center tzv. Dolnoslezské měďařské pánve (Dolnośląskie Zagłębie Miedziowe). Počet obyvatel dosáhl předválečného stavu v polovině 70. let a na sklonku 80. let překonal hranici 100 tisíc, pod níž opět klesl v roce 2018. Mimo přestavované centrum vznikla velká panelová sídliště na pravém břehu Kačavy: Koperníkovo sídliště (Osiedle Mikołaja Kopernika) a Piekary. V letech 1975–1998 byla Lehnice hlavním městem Lehnického vojvodství. Po jeho zániku se stala součástí Dolnoslezského vojvodství, které navázalo na Vratislavské vojvodství existující v letech 1946–1975.